Tato knížka se mi dostala do ruky ve středu. V neděli ráno jsem jí dočetla.
Po delší době něco co mě naprosto pohltilo.
Rudiš se zkrátka dobře čte. Čte se dobře asi jako Viewegh. Nevím jestli by byl tímto porovnáním nadšen, ale mám z toho takový pocit. To, že se dobře čte je však jedině výhoda. Oproti Vieweghovi má, ale Rudiš nápad. Nepotřebuje jít daleko. Odkrývá nám to, čeho bychom si normálně možná nevšimli, ačkoli je to bežnou součástí našeho každodenního života.
Přesně takové je Potichu. Román ze současnosti. O vztazích, o lásce, o sexu, o touze po změně, o paradoxech dnešního života, o hudbě, o hluku, o tichu. O Praze a o lidech co v ní žijí a přitom v ní ani žít nechtějí.
O tom co máme denně na očích, ale nevídíme to. O tom co denně posloucháme, ale neslyšíme to.
Přečtěte si Potichu. Možná získáte jiný pohled na tramvajáky, na I-pod a na conversky. Možná zjistíte, že taky chcete něco změnit.
Přečtěte si Potichu. Stojí to za to.
Zpět na hlavní stranu blogu